Tak jsme se po dlouhé době opět dočkali. Do červnového, dusnem zkoušeného hlavního města zavítali po delším čase aristokraté progresivního rocku – . Tentokráte se pocty dostalo Kongresovému centru, které se večer 17.června otřásalo pod bravurními výkony americké čtveřice a aplausem spokojených návštěvníků, jenž se barevným hudebním tobogánem nechali unášet necelé dvě hodiny.

Věkový průměr srocujícího se davu před Kongresovým centrem 17.června 2003 dával tušit, že v útrobách, tmavých a nehostinných, avšak reprezentativních chodbách a sálech, se odehrávají poslední přípravy na koncert zkušené hudební skupiny. Zástupy nervózně přešlapovaly ve foyer a jejich pohyb byl bedlivě střežen zřízenci pražského stavebního monstra. Kdykoliv se totiž někdo chtěl s přirozenou zvědavostí vydat do odlehlé části budovy, byl vykázán s důrazem takřka urážlivým. Již dávno odbilo půl osmé a dveře vedoucí k sálu byly stále neproniknutelně střeženy „odvážně sebevědomou“ ochrankou. Odpověď, která měla objasnit, proč se lidé nemohou přesunout do hlavního sálu, kde měl přesně úderem osmé začít samotný koncert, na sebe nedala dlouho čekat. Interní zpravodajství ohlásilo, že kvůli technickým problémům se začátek přesouvá na 20:30, čímž vyvolalo v řadách mas spoustu fám a spekulací. Nicméně se nedočkavý dav mezitím přesunul na schodiště a do prvního patra, kde poklidně čekal na další překvapení. To se samozřejmě konalo. Když se totiž oznámení o přesunu začátku na 20:30 ozvalo i ve 20:32, mnozí čekající příznivci, kteří se ani o píď nehnuli ze své pozice, začali být velmi skeptičtí. Odpovědí jim byl hlas, který soustavně upozorňoval „zdivočelé stádo“, že pořizování audio a video záznamu v průběhu koncertu je nepřípustné! … Naštěstí se jednalo o první a také poslední chybu organizace úterního koncertu.

Pět minut před devátou vcházeli za bouřlivého přivítání na modře osvícené pódium všichni čtyři protagonisté a ta tam byla rozčarovanost z téměř hodinového zpoždění. Za bicí usedl bubenický mistr Pat Mastelotto, do kokpitu vytvořeného z hradby aparatur úctyhodný kytarista Robert Fripp, levou stranu pódia si zabral těžkobijec Trey Gunn a za mikrofon se postavil zpívající kytarista Adrian Belew, který byl také osobním tahounem celého večera. A mohlo se začít. Povinné intro „The Power To Believe : A Capella“ bylo neklamným znamením, že toto turné KING CRIMSON se nese ve znamení aktuálního alba „The Power To Believe“. Následoval však rozjezd vskutku velkolepý – v pořadí druhá skladba tohoto alba „Level Five“ – neoddiskutovatelně instrumentální droga skvělých kompozistů. A ihned byly jasné dvě podstatné odpovědi na nevyřčené otázky – totiž že zvuk amerických rockerů bude více než průměrný a hráčské výkony rozhodně nepůjdou pod „karmínový“ standard. Následovaly dvě skladby, bez kterých by se snad někteří fanoušci bez problémů obešli, ovšem pro druhý tábor, do něhož patřím i já, to byl učiněný balzám na duši. Jmenovitě se jednalo o „ProzaKc Blues“ a „The ConstruKction of Light“ ze stejnojmenného alba. Obě skvěle předvedené a také výborně zazpívané. A opět přesun k albu roku 2003 a nestárnoucímu umu čtveřice v podobě „Facts Of Life“ a svěže provokativní „Elektrik“, jež mi zodpověděla otázku, proč mají nahrávky, na kterých figuruje Trey Gunn, u mě dveře vždy dokořán.

A hopem do roku 1995, totiž k albu „Thrak“, ze kterého zazněl notoricky známý „Dinosaur“ a bouřlivými ovacemi přijatá „One Time“, melancholicky, ba téměř podzimně vystavěná rocková melodická báseň. Otočku o 180° a svou zkušenost s moderním zvukem kytar s až mladickou živelností prezentoval kvartet skladbou „Happy With What You Have To Be Happy With“ a neutichající Frippovu skladatelskou minulost kouskem „Dangerous Curves“, během jejíž tíživé nálady jsem si mohl rekapitulovat, zda se mezi současnými rockovými bubeníky najde někdo, kdo se svou přesnou a procítěnou hrou vyrovná Patu Mastelottovi (obě skladby najdete na „The Power To Believe“). Komplet „Larks´ Tongues in Aspic“ z předchozího alba famózně uzavíral celý hlavní set a dal vyniknout a zazářit všem čtyřem instrumentalistům.

Rychlá „děkovačka“ a odchod z pódia byla víceméně jasným znamením nejméně jednoho přídavku. A skutečně se po pár minutách hlasitého aplausu opět rozezněly aparatury a dostalo se tak i na starší a mnohými jistě velmi vítané perly z alb předchozích dekád. Zejména neopomenutelná „Elephant Talk“ (album „Discipline“) přímo nadzvedla některé posluchače z vyhřátých křesel společenského sálu. A dočkali jsme se, k mému nemalému potěšení, i sólové akustické „Three of a Perfect Pair“ (ze stejnojmenného alba), při níž i kouzelník Adrian Belew prokázal svůj jistý a svým způsobem velmi uhrančivý zpěv. Odchod z pódia znamenal pro spousty návštěvníků automaticky odchod do lůna noční Prahy. Ale dámy a pánové, už jste viděli, že by se tito američtí hudebníci nerozloučili „progresivní hymnou“ úrodného roku 1974?

Nemá smysl dlouho hodnotit. Výborný koncert velkolepé skupiny. Tečka. Vedle dvou pilířů KING CRIMSON Roberta Frippa, který za celou dobu koncertu nevyšel ze svého „doupěte“ a celý v černém se vyhýbal i závěrečným poděkováním, a Adriana Belewa, jehož hlasový projev rozhodně nepokulhává za kytarovým uměním, si můžete do kronik instrumentálních mistrů připsat také Pata Mastelotta a Treye Gunna, kteří mě svou hrou skutečně nadchli. Marná sláva, takovéhoto umění dosáhne jen málokterý „řadový“ hudebník a já jsem rád, že na světě stále ještě existují takoví, kteří jsou profesionály v tom pravém prapůvodním smyslu slova.